Jak se diva buddhismus na nevěru? Vždyť naše tělo je dáváním radosti druhým, tak na jedné straně se radost dává a na druhé je to utrpení, ale jen z egoistického pohledu: „To se mi líbí, to zase ne.“ Jak se na nevěru díváte vy?
Otázka vztahů není na krátkou odpověď. Je to jedna z nejsložitějších oblastí života a zabývají se jí celé obory – psychologie, sexuologie. Je dobré pochopit, že partnerské vztahy, zvyklosti a hodnoty odpovídají kulturnímu a náboženskému prostředí. U nás jsou jednoznačně postaveny na křesťanských hodnotách, kde věrnost má vysokou morální pozici. Otázka je, kde je hranice svobodné věrnosti a jejího manipulativního zneužívání v duchu neurotické připoutanosti, která je vlastně čistou rušivou emocí spolu se žárlivostí, hněvem na partnera atd. V tomto prostředí si lidé často pletou lásku s vlastnictvím a různými pseudopovinnostmi k partnerovi vyplývajícími pouze z rodinných a kulturních zvyklostí. Potom je pro lidi někdy těžké rozlišit, kde jde o věrnost svobodnou, vyplývající z pocitu naplnění a kdy o věrnost vynucenou, manipulativní, ovládající. Existují různé partnerské modely a nikdo nemůže říct, že má patent na nejlepší uspořádání. V tomto duchu se často hovoří o krizi klasické rodiny atd. Řada partnerských dvojic žije tak, že například fyzickou věrnost nepovažují za nejvyšší hodnotu a dávají si v této otázce svobodu. Většinou potom bývá takový vztah stabilnější, než vztah lidí, kteří se navzájem sledují a podezřívají. Je jisté, že takový druh vztahu vyžaduje určitou zralost a vnitřní svobodu obou partnerů. Samozřejmě se člověk zcela přirozeně dívá jinak na věrnost ve fázi zamilování do partnera, než ve fázi, kdy už zamilovanost přešla. Přitom obě fáze jsou úplně stejně přirozené. Velice se liší úroveň jednotlivců. Obecně se dá říct a pozoruji to na lidech, kteří dlouhodobě praktikují buddhistické metody, že v jejich vztazích je mnohem více svobody a mnohem méně žárlivosti, vzájemného sledování a neurotických postojů. A připadá mi, že jsou v těch vztazích opravdu šťastni, i když fyzická věrnost nebývá často tou nejvyšší hodnotou, která je v těchto partnerstvích vyznávána. Někdo je opravdu schopen rozdávat hodně, i fyzického, štěstí mnoha lidem a ten by cítil povinnost být pouze s jedním partnerem jako nesvobodu a jiný by vnímal přílišnou svobodu v této oblasti jako zmatek. Každý si musí sám najít vlastní úroveň rovnováhy a vždy mít na paměti to, že štěstí v partnerství je záležitost dvou (nebo kolik jich v tom partnerství funguje :-) lidí a nejenom jeho. Rozhodně je nesmyslný takový ten „pseudojogínský“ postoj sbírání co největšího počtu skalpů v rámci svobody Velkého Jogina. To je pouze infantilní záležitost těch, kteří vlastní sobectví povýšili na údajně buddhistický postoj v této oblasti. Jejich velikost končí tam, kde začíná jejich vlastní ulpívání na partnerovi a kdy se z nich vyvalí celé gejzíry rušivých emocí a působí pak tragikomicky a veřejnému obrazu buddhismu pouze škodí. Chtěl jsem odpovědět ve smyslu několika myšlenek a ne dávat nějaký obecný návod v takto složité oblasti.