Přečtěte si

Buddha a láska – Pohled buddhismu na lásku a partnerství

Rozhovor s lamou Olem Nydahlem v Těnovicích, srpen 2008

Co tě přimělo napsat knihu Buddha a láska?

Já sám jsem měl jenom šťastné a naplňující vztahy. Ale v posledních čtyřiceti letech jsem musel nahlížet do mnoha různých vztahů, do vztahů lidí, kteří přicházeli s různými problémy. Domníval jsem se, že některé mé zkušenosti by mohly být pro ostatní cenné. Samozřejmě mi pomáhala Caty a další lidé, kteří mají své zkušenosti, a myslím, že jsme dali dohromady knihu, která může být mnohým užitečná. V některých zemích již vyšla a je o ni zájem. Dostávám hodně e-mailů od lidí, kteří píšou, že zachránila jejich vztah nebo vnesla požehnání do toho, co se dělo. Myslím, že to byl dobrý nápad a že tím světu ukazujeme dobrou tvář buddhismu. Proto kniha vyšla. Navíc vytváříme celou sérii knih o životě, máme Jak se věci mají, nyní pracujeme na knize O smrti a znovuzrození a mezitím vyšla tato kniha. Snažíme se mít v mnoha jazycích celou sérii knih, které se dotýkají všech aspektů lidského života z pohledu buddhismu Diamantové cesty, což je samozřejmě ten nejširší možný a nejosvícenější pohled.

Jak jsi vlastně tato učení obdržel? Vždyť tví učitelé byli hlavně mniši…

Až tak moc učení jsem nedostal, ale dostal jsem nepřímá učení. Naši učitelé nám ukazovali, že jsou vztahem mezi mnou a Hannah nadšeni. V podstatě velmi rádi viděli, že dvojice laiků je schopna používat a spojovat mužskou a ženskou energii tak produktivním způsobem, jak jsme to dokázali my. A musím říct, že právě naše láska vedla k prosazení všech věcí. Láska je velmi silný motor pro rozvoj. Hannah byla vždy inspirací, stále jsme byli ve spojení. Ona měla vlastně dvojí práci – musela se starat o rinpočhee (učitele na Východě) a taky o mě. Já jsem byl zase tady na Západě, s Caty a dalšími pomocníky, každý den na novém místě s novými lidi. Všechno šlo velmi dobře.

Co může Buddha říci o partnerství? Byl doopravdy mnichem?

Předtím než Buddha dosáhl stavu, ve kterém je stav milostného spojení a stav bez milostného spojení tím samým a kdy prožíval jen oceán nejvyšší radosti, prošel nejprve obdobím, kdy byl mladým princem a dokázal přinášet štěstí a radost pěti stům žen. To je samozřejmě znak dobrého zdraví, nebyl to žádný slabý chlapeček. Na druhé straně, když se pak všeho zřekl, aby mohl být příkladem, který mohou ostatní následovat, žil většinu svého života jako mnich. Nejvyšší učení ale říkají, že osvícení dosáhl v párovém spojení.

O jeho osvícení existují ve třech školách buddhismu tři příběhy, tři vysvětlení. V théravádě – jižním buddhismu, kde je zřeknutí se světa velmi důležité a kde hlavní roli hrají mniši a mnišky – se dovídáme, že dosáhl čtyř úrovní hluboké koncentrace. To se však nelíbilo Márovi, a proto poslal své krásné dcery, aby před Buddhou tančily a rozptylovaly ho. Nicméně Buddha byl zcela mimo vnější svět. Mára je tedy proměnil ve tři ošklivé babice, ale ani poté je Buddha nevnímal – a dosáhl osvícení. Říká se, že vše rušivé kolem něj se proměnilo v déšť květin a okvětních lístků. Existuje nádherná thangka, kde Buddha sedí v meditační pozici a různí démoni a duchové na něj házejí kopí a střílejí šípy, ale ty se kolem něj objevují jako květiny. To je pohled théravády.

Mahájána říká, že dokonale ovládl pět moudrostí. Dosáhl stavu intuitivní moudrosti Vairóčany, po tom rozlišující moudrosti Amitábhy, moudrosti podobné zrcadlu, přímého dokonalého vhledu Akšóbhji, moudrosti zkušenosti Amóghasiddhiho a moudrosti rovnosti Ratnasambhavy , ukazující, že všechny věci jsou podmíněné, že nic neexistuje samo o sobě a že všechno má stejnou kvalitu. To vše se spojilo v jeho centrálním energetickém kanále a dosáhl osvícení.

Nejvyšší učení ale říká, že seděl ve formě Dordže Sempy, buddhy Diamantové mysli, a buddhové minulosti a budoucnosti spojili své osvícení do formy ženského buddhy zvané Dákiní všech buddhů (skt. Sarva Buddha Dákiní), bílé a průhledné jako on. Ta s ním usedla v párovém spojení a v meditaci se díky výměně energií mezi mužským a ženským tělem spojily na nejvyšší úrovni prostor a blaženost a na střední úrovni také soucit a moudrost. To je nejvyšší učení, jaké máme. Je to tantrické učení o tom, jak Buddhovi milostné spojení dvou základních sil prostoru přineslo osvícení.

Může Buddhovo učení i dnes, po tolika letech, inspirovat?

Inspiruje. Náš přítel se právě vrátil z Asie a přivezl sto sošek té nejlepší kvality. Lidé stojí ve frontě, aby je získali. A to je jen příklad Buddhova těla. Jeho řeč naplňuje haly a místnosti všude, kde se lidé sejdou, aby jí naslouchali. Naši cestující učitelé jsou zaneprázdněni, já mám spoustu práce, všichni děláme, co je v našich silách. A samozřejmě jeho mysl je to, co každý dostává v podobě pocitů jako radost, blaženost, prožitek prostoru a podobně. To největší, o co se můžeme dělit, je Buddhova mysl.

Co konkrétně může Buddhovo učení přinést partnerským vztahům?

Nejprve se musíme zbavit představy, kterou máme z křesťanství, že mysl je dobrá a tělo špatné. V buddhismu je tělo vnímáno jako neutrální. Můžeme je použít pro dobré, nebo špatné věci. Otázkou je, jakým směrem tělo povede naše mysl. Představa nečistého těla pravděpodobně vznikala i během tisíciletí klášterního života. Předtím byla nejspíš přítomna v židovském náboženství.

Na úrovni théravády, pokud jste mnich nebo mniška, musíte odetnout přirozené vnímání přitažlivosti jiného těla. Jinak byste totiž mohli založit rodinu a mít pak všechny ty problémy, které s tím souvisejí – žádný čas na čtení, studium či meditaci. Na úrovni Velké cesty je to však otázka soucitu a moudrosti. Na úrovni bódhisattvy totiž může tělo dělat spoustu dobrých věcí. Je užitečné. Svého času jsem chránil hodně lidí, ale taky jsem některé zbil – možná jich byl přibližně stejný počet… Ale v každém případě se dnes dostávám na pozitivní stranu. Tělo je velmi užitečné, když máte správnou motivaci. Mít tělo je skvělé: můžete lidi chránit, poskytovat jim, co potřebují, můžete je inspirovat, dávat jim city, s tělem se dá dělat všechno možné. Ovšem na nejvyšší úrovni by se tělo mělo chápat jako chrám ze světla a jako mandala, kde ruce a nohy jsou branou a ve středu sídlí buddha. V tom případě už je tělo buddhou, jidamem, formou, na kterou meditujeme.

Proto se tibetští buddhisté nikdy neupalují. Možná, že to dělají jiní buddhisté jako vyjádření protestu, ale my nikdy. Tělo je jidamem, samotným buddhou, a proto je nemůžete poškozovat nebo ničit. Můžete samozřejmě riskovat, abyste zachránili něčí život, zvedli například dítě na ulici. Ale nemůžete postupovat přímo proti svému tělu. Na nejvyšší úrovni je tělo buddhou.

Myslíš, že tví žáci jsou ve vztazích šťastnější, protože jsou buddhisté?

Myslím, že více experimentují, nekupují nevyzkoušené „zboží“. Dělám si legraci, protože vždycky když přijedu, sedí tu polovina dam s pěkně zakulacenými bříšky…

Myslím, že lidé jsou dostatečně vzdělaní, takže vědí, co dostanou, a jsou také dostatečně zralí na to, co dostanou. A skutečně si myslím, že pro vztah je takové zkušební období dobrý nápad. Lidé se dají dohromady, vědí, co od sebe navzájem mohou dostat, a začnou se společně rozvíjet už před manželstvím. To je podle mě skvělé.

Jsi zkušený muž, hodně jsi toho viděl. Jak se od šedesátých a sedmdesátých let změnil přístup ke vztahům?

V šedesátých letech jsme byli všichni trochu ulítlí. Očekávali jsme, že lamové budou létat prostorem. Stále jsme hledali něco magického, záhady, zázraky a podobně. Z toho také pravděpodobně vzniklo hodně dvojic, v té době se objevila spousta silných párů prostě proto, že jsme sdíleli mystické vize a podobné věci. Když pak přišla sedmdesátá a poté pochromovaná osmdesátá léta, začalo to být víc individuální. Víc vzájemné komunikace, vzájemného učení a společně tráveného času. Dnes máme myslím pěknou směs řady těchto věcí. Existují lidé, kterým jde více o dosažení osvícení, a jiní jsou nadšení, že můžou být spolu, založit rodinu a mít děti. Aby je neměli jenom muslimové, ale také Evropané. Můžeme tak zachovat svou kulturu a identitu. Řekl bych, že teď je ve vztazích více zodpovědnosti a více zralosti. A to je dnes velmi důležité.

Z jakého důvodu žije v západních zemích stále více lidí osaměle? Je to způsobeno předešlými životy?

Myslím, že dnes už je jednodušší žít sám, a to i pro ženy. Chrání je totiž velmi dobrá sociální síť. Když mají děti, obdrží pomoc, takže v naší společnosti nepotřebují muže, aby je chránili. Pokud ovšem nežijí poblíž muslimského ghetta… Tam ochranu potřebují, když například chtějí nosit krátké sukně.

Ale jinak společnost lidem usnadnila, aby žili sami. Taky si myslím, že lidé dnes mají mnohem větší očekávání než dříve. Vždycky říkám lidem, které oddávám: Myslete na to, co můžete dávat, pak budete bohatí. Myslíte-li na to, co můžete dostat, budete vždy chudí. Takže nic neočekávejte a snažte se podle své situace dávat to nejlepší. Je-li to naprosto jednostranné, situaci ukončete. Ale začněte s nadbytkem, s něčím navíc. Začněte s tím, že dáváte, ne očekáváte. Lidé jsou dnes také příliš zaneprázdnění. Mám na mysli ten důležitý čas, který sdílíte, čas, kdy jste doopravdy spolu. Takový čas si najít je dnes těžké, protože existuje tolik rozptylujících věcí. Z jednoho konce pokoje hučí CNN, BBC, mezitím se objevují e-maily a na druhé straně pokoje máte lidi, kteří přišli na návštěvu. Je to velmi těžké. A tak ten skutečně důležitý čas, kdy se opravdu společně dostáváte do hloubky, nastává snad jen v noci. Možná jste často příliš unavení, ale i ranní milování je skvělé. Jenomže pak je zase těžké vstávat a nejspíš už na vás čeká deset různých věcí. Myslím, že zůstáváme u povrchu. I 16. Karmapa to často říkal. Na povrchu své mysli máme tolik věcí, že ztrácíme kontakt s vnitřními úrovněmi – tak to nejspíš je.

Řada lidí prožívá dobrý a uspokojující život a nechce na tom nic měnit. Nepustí k sobě partnera.

To je pravda. Navíc pokud neexistuje skutečné karmické spojení, tak může být problém mít partnera pouze proto, aby člověk někoho měl, a zároveň jej nebo ji nevyužíval. Ale já bych si nedovedl představit, že bych u sebe nikoho neměl a celou noc objímal polštář. Pro mě je obtížné už jen myslet na tuto možnost. Ale je pravda, že jsou lidé, řekněme pod nějakým tlakem, kteří jsou méně závislí na báječných nocích a podobných věcech. Pro ně pak samozřejmě může být docela rozumné žít sám. Máme koneckonců všechno, i večeře pro jednoho. Jdete do supermarketu, nakoupíte si večeře pro jednoho na dva týdny, dáte je do mrazničky, pak je strčíte do mikrovlnné trouby, díváte se přitom na televizi a potom se pustíte do další práce.

Někteří lidé jsou rádi sami, ale je hodně takových, kterým se to nelíbí, a přesto jsou sami. Co bys jim mohl poradit?

Když se bavím s lidmi, kteří se mě chtějí na něco zeptat, přijde třeba patnáct lidí. Pět mladých mužů žádá o požehnání pro partnerství, pět pro podnikání a potom pět dam chce to stejné požehnání pro partnerství. A já jim říkám: Právě šel kolem, chyť ho! Všichni hledají totéž co vy, dejte se dohromady. Staly se případy, že to zafungovalo. Myslím, že máme v buddhismu docela slušný počet dvojic. Také naše centra a celková atmosféra naší práce jsou dobré. Lidé přicházejí s nově narozeným dítkem a říkají: Počali jsme je během tvého minulého kurzu. Je jich hodně a já odpovídám: Skvělé, děkuji.

Obecně však lidé na Západě mají málo dětí, proč tomu tak je?

Jsme egoisté, chceme všechno na zlatém podnose a nechceme se angažovat v obtížných věcech. A pak: jsme zaneprázdnění. Nejlepší období, kdy by žena měla mít své první dítě, je vlastně během studia na univerzitě. Nevím jak u vás, ale na Západě je to tak. Je to ten nejlepší čas, univerzita se postará o dítě, skutečně se starají a mnoha způsoby vás chrání. To je správná doba.

Pokud ale ženy chtějí nejprve dokončit univerzitu, pak získat práci, potom postavení a šplhat nahoru, je jim najednou čtyřicet let a zjišťují, že by chtěly dítě. A v té době je to už těžké. Mají problémy s vajíčky a manželovými spermiemi – možná pije příliš mnoho kávy z plastových kelímků, jeho varlata jsou plná plastu a různých jiných látek. Pak je to problém. Ženy musí chodit k lékaři, aby otěhotněly, kdežto dříve chodily k lékaři proto, aby se těhotenství vyhnuly. Svět se všemi svými možnostmi je tak okouzlující, že léta jednoduše běží a člověk si ani nevšimne, že se vlastně cítí podivně pokaždé, když vidí dítě. Chce to potlačit, ale nepotlačí, pak dostane lepší práci a najednou je to problém.

Je to samozřejmě škoda i kvůli naší kultuře, protože muslimové, kteří sem přicházejí, naši kulturu nechtějí, chtějí něco úplně jiného, co je staré třináct století, z arabské pouště, s utlačováním žen a nenávistí k nám. V islámských školách typu madrassa jsou děti velmi brzy a velmi rychle ovlivněny. Učí se tam od tří let a už to z nich nikdy nedostanete. Takže pokud hodláme stabilizovat naši kulturu, udržet si vysokou úroveň kultury a svobody, kterou dnes v Evropě máme, děti potřebujeme.

Jak jsou na tom tví žáci?

Máme hodně dětí. Měli byste jet do Ruska. Projíždíte a vidíte jenom kulatá bříška, objevuje se jedno za druhým. Ukrajina je podobná a také mnoho dalších míst. I v Německu je stále více dětí. V Dánsku máme úplnou dětskou epidemii. Teď k tomu dochází, plníme své povinnosti vůči civilizaci. Chvilku to trvalo, protože než založíme rodinu, absolvujeme vzdělávání a máme různá důležitá zaměstnání. Ale nemělo by k tomu docházet tak pozdě, že potřebujete k otěhotnění lékaře, měl by stačit muž.

Domníváš se, že pro rozvoj člověka je důležité žít v páru, nebo dokonce mít děti?

Myslím, že je to individuální. Já si nedovedu představit nic jiného než život v páru, člověka, který se mnou žije, pomáhá mi a přináší mu to také užitek. Tohle funguje dobře.

A pokud jde o další lidi? Rodina rozvíjí hodně dobrých vlastností. Mnozí muži tvrdili, že nikdy nebudou mít děti, ale když tu pak dítě najednou je, jsou pyšnými otci a pobíhají s miminkem okolo. Muži musí nejdříve vidět „produkt“, než se objeví otcovské city, ale zasáhne to všechny. Mít děti je přirozená věc.

Také dávám lidem jednu radu: Pokud tvoje žena chce dítě, a ty nechceš, nech ji odejít. Když si ji budeš dál držet a ona zatím překročí ten věk, kdy může mít dítě, budeš mít doma dračici. Bude totiž na hlubokých úrovních velice frustrovaná. Jestliže dítě chce, není plně zaměstnaná tím, co dělá, a má toto silné biologické přání, buďto jí dítě dej, nebo ji pošli za někým, kdo jí je dá.

Má v dnešní době manželství nějaký význam?

Ano, je to společenská smlouva, je to způsob jak ukázat, že někoho miluješ a že s ním chceš být. Hannah a já jsme se brali na radnici, ale spoustě lidí k tomu stačím já. Prostě otisknu svůj palec, vznikne něco, co vypadá jako můj podpis, a je to. Policie zná autora a je to velice jednoduché. Pak jsou z nich manželé a jsou na sebe hodní.

Problémem v manželství však může být, že ženy mají tendenci příliš mluvit. Muži nejsou v povídání moc dobří. Muži jsou lovci, mají venku nějaký cíl, vidí například tygra, jehož kůži chtějí mít večer na sobě. A jdou tam s kopím a svým tunelovitým viděním. Ženy zatím sedí v jeskyni, starají se o děti, povídají si, vysvětlují věci, ale muži na to nejsou. Když tedy ve vztahu začne žena příliš mluvit o osobních věcech, je lepší hodit si ji přes rameno, položit ji na postel a milovat se s ní. Je to mnohem, mnohem lepší než věčné povídání o vztazích, protože naše mozky fungují odlišně. Žena něco řekne a muž pochopí něco úplně jiného, máme odlišné mozky s jinou biologickou strukturou. Používáme stejná slova, ale ve skutečnosti máme na mysli různé věci.

Úroveň tělesné blízkosti, přátelství a práce na věcech vně vztahu, to jsou skvělé náměty na povídání, ale pokud jde o soukromé záležitosti, je podle mého názoru lepší jednat než mluvit.

Ve své knize píšeš, že dobře fungující pár přináší všem hodně užitku, zvláště se to týká dharmy. Mohl bys vysvětlit, proč tomu tak je?

Cokoli, co dobře funguje, je inspirací – například když lidé fungují rychle a spontánně. Takže pokud partneři opravdu fungují společně a navzájem se inspirují, tak to každý to cítí, je to úžasná věc. Viděl jsem to u svých rodičů. Jde o to, že pohled, na kterém je to založené, je nadosobní. Když třeba řekneme, že jedeme ze Saint Barbary tam a tam, uvidíme tohle a tohle, tak pokud je to určeno jen pro nás samotné, asi to není úplně nejdůležitější. Ale když řekneme, že se tam setkáme s lidmi, pro které můžeme něco udělat, a že tam můžeme být užiteční, pak je to skvělé. Tímto způsobem můžeme vidět možnosti, které máme. Nyní máme téměř šest set center. To znamená šest set míst, kam můžeme jet, setkat se tam s lidmi, dělit se s nimi, být užiteční a podobně.

Co je tím nejpodstatnějším základem pro silný a trvalý vztah?

Vzájemná láska, to, že má jeden druhého opravdu rád a že ho chce učinit šťastným. Je to nejdůležitější věc, jakou máme.

Jak v dlouhodobém vztahu udržovat sex svěží?

Je to zcela určitě možné. Hannah a já jsme spolu byli přes čtyřicet let. Čtyřicet let manželství, z toho třicet devět let v dharmě, a předtím několik roků pašování. I tomu jsme se věnovali společně. Měli jsme dlouhou společnou minulost. A po celou tu dobu jsme se stále milovali. Když jsme se seznámili, bylo jí osmnáct, byla o pět let mladší, já jsem měl dvacet tři. Takže jsme spolu byli čtyřicet pět let a myslím, že jsme se opravdu milovali víceméně každou noc. Prostě jsme se měli rádi a bylo to skutečně pěkné.

Jak jste to dokázali?

Zkrátka se máte navzájem rádi, zvyknete si na sebe, ona ví, jak se dotýkat tebe, jak s tebou zacházet, a ty víš, jak se dotýkat jí.

Ale to je pro mnoho lidí nudné, po nějaké době chtějí změnu.

Opravdu? Blaženost je vždy stejná. Mě to nikdy neunavilo a ona se taky nikdy nenudila.

Chci tím říct, že stav mysli, do kterého jdete, je stav těla, stav blaženosti. Myslím, že je to pokaždé skvělé, nemusí to být vždy odlišné. Možná nejsem tak vynalézavý… Rád se dívám do tváře své partnerky, abych viděl, že ji činím šťastnou, jsem v milování asi trochu staromódní. Ale takto funguji. Co k tomu dodat? To, že udržujete svůj vztah živý a že jej prožíváte jako dobrý, je do určité míry dáno karmou, je to  výsledek přání, která jste společně dělali. To je můj názor.

Někdy jde i o lenost mysli. Lidé se nesoustředí na dar, který máme. Pak se k tomu přidají různé další dojmy a lidé si myslí, že všechny ostatní věci jsou lepší. Nechápou drahocennost toho okamžiku. A také nechápou, že ať jsou s kýmkoli, jde vždy o tutéž kvalitu. Pokud to nedokážou prožívat v tomto okamžiku, tak to nedokážou prožít, ať už jsou s kýmkoli. Ale mezi partnery existují karmické rozdíly, to je pravda.

Měly by tedy dvojice dělat nějaká přání?

Když uzavíráte sňatek, slibujete, že budete své partnery chránit, starat se o ně, pomáhat jim, dělat, co je ve vašich silách. Pokud zestárnou a onemocní dřív než vy, prostě je nevyhodíte, ale zůstanete s nimi a jste na ně hodní. To je základní solidarita, která u dvojic bývala velmi silná, ale dnešní společnost mnohé z toho převzala svými sociálními zákony a podobnými věcmi.

Co si myslíš o emancipaci žen?

Myslím, že by v tom měly pokračovat. Když ženy přiměly muže k práci v kuchyni a obdobným věcem a očekávají, že budou mít podobná zaměstnání, měly pokračovat a pomoci svým sestrám. Svým muslimským sestrám. Ale toho se bály, protože se bály mužů. Říkaly, a to je nepříjemné, opravdu velmi bolestné, že to je kulturní záležitost. To prý je něco jiného. Skutečnost, že muslimové zabíjejí své dcery, je prý věc kultury. Do toho bychom se neměly míchat, říkaly, neměly bychom být rasistické a tvrdit, že jsme lepší než oni. Bály se. Muže, které znaly, kteří byli kulturní, civilizovaní a řídili se zákony, vystavily nátlaku. Ale když je jejich muslimské sestry potřebovaly, dívaly se jinam. To nebylo moc statečné. Nelíbilo se mi to.

Za posledních několik desítek let se vše nesmírně změnilo. Máme zákony, že ženy a muži jsou rovnoprávní, a ohromné změny ve společnosti. Ústava ji změnila natolik, že je to až neuvěřitelné. Dnes muži dostanou dovolenou, když se narodí dítě a rodina potřebuje volno.

skutečnosti však muži s emancipací žen hodně poklesli, protože neznali pravidla, nebyli schopni se ujmout své role ochránců. Silná stránka muže je pro ženu v tom, že žena se chce cítit ochraňovaná. A pokud to muži vezmete… Bylo najednou tolik věcí, které muži nemohli, například otevírat ženě dveře. Ale stalo se i něco jiného, o čem spousta lidí nechce slyšet. Po válce ve Vietnamu, kde muži za zabití lidí dostávali určité množství čokolády, na ně ženy křičely: „Vrazi!“ Ti muži byli po návratu domů naprosto zničení z příšerné války v džungli, kde vůbec nemohli vidět, co se děje. Vrátili se a pro ženy byli vrahy. Mnozí z nich pak úplně přerušili kontakty se ženami, odešli do San Franciska a stali se homosexuály. Právě kvůli ženám všechno riskujeme a ony nás takto srážejí. Ženy zase jezdily do Santa Cruz, protože tam muži nebyli, a staly se lesbičkami. Tyto věci se děly a dostávaly se i sem. Vše, k čemu v Americe – zvláště na západním pobřeží – došlo, se o pět až deset let později objevilo také u nás. Mnoho zmatků se do sexuálních vztahů dostalo i kvůli válce.

Ženy dnes opravdu příliš nedovolí mužům, aby je chránili. Je to chyba, nebo je to přirozený vývoj?

Pokud si muž dokáže najít něco jiného na práci, je to v pořádku. Ale jestliže jde pokaždé o soupeření mezi pohlavími, není to už „já a ty“, ale spíše „já, nebo ty“. Soupeření není nikdy dobré, protože pak přecházíte ze vztahu muže a ženy do vztahu bratra a sestry. Sexualita upadá a všechno klesá. Musíme si navzájem dopřávat role, které jsou přirozené. Přílišné soupeření zabíjí všechno. Muž se na ženu podívá a řekne si: Co to je? Myslel jsem si, že mám manželku, ženu, a mám soupeře. To je velice zneklidňující.