Otázky a odpovědi

Ahoj,

Mít přítelkyni je prima věc. Ale zároveň není potřeba na nic spěchat. Co se týká přání, je určitě lepší dělat přání pro dobro všech, klidně tedy také, aby každý, kdo chce, našel odpovídajícího partnera. Tím můžeš všechno vynést na nadosobní rovinu. Zároveň se budeš intenzivně rozvíjet, což tvá budoucí partnerka, ve chvíli, kdy se budeš chtít po nějaké poohlédnout, s jistotou ocení.

Honza Matuška

Ahoj Dano,

v buddhismu je vše umění možného. Sexualita je jenom jedním z mnoha projevů mysli na relativní úrovni. I ve stejnopohlavním vztahu se člověk může učit myslet víc na partnera a později na všechny bytosti, než na sebe. Jediné co dělat nemůže jsou pokročilé praxe párového spojení. Ale to nevadí, jednak protože je k tomu potřeba být na vysoké úrovni rozvoje a jednak existuje spousta jiných skvělých metod. To, co se počítá, je, jestli vztah vede k tomu, že se učíme a rozvíjíme, jestli je díky tomu ve vztahu méně ega a více prostoru, důvěry, inspirace a tolerance. A to zdaleka nezávisí na sexuální orientaci, ale na tom jestli se chceme opravdu rozvíjet a jestli praktikujeme. Jak je to ve vašem vztahu s mužským a ženským prvkem víte nejlépe vy dvě, ale jisté je, že mysl v sobě má všechny kvality, nedá se do ní nic přidat, ani ji o nic připravit. Je potřeba ji jenom rozpoznat a k tomu využít vše, co máme k dispozici.
Hodně štěstí

Samozřejmě, že se můžeš zeptat na konkrétní věc.
Píšu ti na soukromý email.

Buddhismus se dívá na sex zcela uvolněně, jako na cokoliv jiného. Tělo je vzácný nástroj k dávání štěstí, radosti a ochrany nám i ostatním bytostem. Je ovšem důležité, zda i sexualitu zaměřujeme spíš pro radost druhých a sami ji pak máme tím větší (takové zvláštní efekty štědrosti :-) a nebo zda myslíme jen na radost vlastní. Ta může být pro mnohé i utrpením. A to nejen při dávání fyzické lásky, ale i při jejím nedávání nebo při manipulacích s lidmi jejím prostřednictvím. Buddhismus bere všechny jevy sice uvolněně, ale v souvislostech a říká, že máme hlavně dávat lásku, štěstí a chránit bytosti, ale že to taky máme dělat chytře a soucitně.

Otázka vztahů není na krátkou odpověď. Je to jedna z nejsložitějších oblastí života a zabývají se jí celé obory – psychologie, sexuologie. Je dobré pochopit, že partnerské vztahy, zvyklosti a hodnoty odpovídají kulturnímu a náboženskému prostředí. U nás jsou jednoznačně postaveny na křesťanských hodnotách, kde věrnost má vysokou morální pozici. Otázka je, kde je hranice svobodné věrnosti a jejího manipulativního zneužívání v duchu neurotické připoutanosti, která je vlastně čistou rušivou emocí spolu se žárlivostí, hněvem na partnera atd. V tomto prostředí si lidé často pletou lásku s vlastnictvím a různými pseudopovinnostmi k partnerovi vyplývajícími pouze z rodinných a kulturních zvyklostí. Potom je pro lidi někdy těžké rozlišit, kde jde o věrnost svobodnou, vyplývající z pocitu naplnění a kdy o věrnost vynucenou, manipulativní, ovládající. Existují různé partnerské modely a nikdo nemůže říct, že má patent na nejlepší uspořádání. V tomto duchu se často hovoří o krizi klasické rodiny atd. Řada partnerských dvojic žije tak, že například fyzickou věrnost nepovažují za nejvyšší hodnotu a dávají si v této otázce svobodu. Většinou potom bývá takový vztah stabilnější, než vztah lidí, kteří se navzájem sledují a podezřívají. Je jisté, že takový druh vztahu vyžaduje určitou zralost a vnitřní svobodu obou partnerů. Samozřejmě se člověk zcela přirozeně dívá jinak na věrnost ve fázi zamilování do partnera, než ve fázi, kdy už zamilovanost přešla. Přitom obě fáze jsou úplně stejně přirozené. Velice se liší úroveň jednotlivců. Obecně se dá říct a pozoruji to na lidech, kteří dlouhodobě praktikují buddhistické metody, že v jejich vztazích je mnohem více svobody a mnohem méně žárlivosti, vzájemného sledování a neurotických postojů. A připadá mi, že jsou v těch vztazích opravdu šťastni, i když fyzická věrnost nebývá často tou nejvyšší hodnotou, která je v těchto partnerstvích vyznávána. Někdo je opravdu schopen rozdávat hodně, i fyzického, štěstí mnoha lidem a ten by cítil povinnost být pouze s jedním partnerem jako nesvobodu a jiný by vnímal přílišnou svobodu v této oblasti jako zmatek. Každý si musí sám najít vlastní úroveň rovnováhy a vždy mít na paměti to, že štěstí v partnerství je záležitost dvou (nebo kolik jich v tom partnerství funguje :-) lidí a nejenom jeho. Rozhodně je nesmyslný takový ten „pseudojogínský“ postoj sbírání co největšího počtu skalpů v rámci svobody Velkého Jogina. To je pouze infantilní záležitost těch, kteří vlastní sobectví povýšili na údajně buddhistický postoj v této oblasti. Jejich velikost končí tam, kde začíná jejich vlastní ulpívání na partnerovi a kdy se z nich vyvalí celé gejzíry rušivých emocí a působí pak tragikomicky a veřejnému obrazu buddhismu pouze škodí. Chtěl jsem odpovědět ve smyslu několika myšlenek a ne dávat nějaký obecný návod v takto složité oblasti.

Pokud chceš dosáhnout tohoto cíle, je dobrým nápadem věnovat se buddhismu. Připoutanost je rušivá emoce a těch se zbavujeme jejich postupnou destrukcí pomocí meditace. Existují různě účinné meditace a ty nejúčinnější patří do úrovně buddhismu, které se říká diamantová cesta. Možná to zní složitě, ale snažím se popsat to, co opravdu funguje a ne nějaké lektvary z netopýřích křídel, žabích klů a šupin z vrány :-)

Buddhisté souloží a onanují :-) To co popisuješ, jsou převážně pravidla pro mnichy, nikoliv pro buddhisty jako celek. Obecně se říká, že Buddha nikdy nic nezakazoval. Pouze doporučoval nebo nedoporučoval s tím, že některé činy mají pozitivní a jiné negativní následky. A v sexu velmi nedoporučoval incest a tečka. To ostatní se týká mnišských slibů. Laici a jogíni se nemusí vyhýbat postelovým záležitostem, ani hovorům o nich. K čemu takové pokrytectví? Jen to bere člověku energii. Každý zdravý a svobodný člověk má rád sex a milování. Takže my z toho neděláme ani žádnou vědu, ani žádné tabu.

Láska je směs přání a aktivity směřující k tomu, aby ostatní bytosti byly šťastné. V případě partnerství jsou tato přání a aktivity díky příměsi rušivých emocí směrovány pouze na jednu (u někoho třeba i více :-) osobu. Takže partnerská láska je směsí toho nejvyššího v nás s rušivou emocí (touhou, chtěním). Díky tomu rušivé emoce často nakonec ve vztahu převládnou. Pokud jako buddhisté chápeme vztah jako jednu z možností rozvoje, rozvíjíme ve vztahu to důležitější, tedy samotnou lásku a partnerství se tak stává velmi silným prostředkem našeho růstu.

Důležité je, abys neneurotizoval sám sebe. Uvolněnost je důležitá, ale ne tak, abys byl neurotický z toho, že se nemůžeš uvolnit :-) Spíš tak, že víš, že to neumíš ještě upřímně a uvolněně a jen to prostě akceptuješ. Řekneš si: no a co? To je prostě technika, jak se vypořádat se závistí a žárlivostí a budu ji jen provádět bez toho, že bych sám sebe hodnotil. Ten prvek sebehodnocení je tam úplně zbytečný. Děláš to nejlepší, co udělat umíš a hotovo. Teď to vnímáš jako ještě moc umělé a neupřímné, ale to se časem změní. Spousta lidí má úplně stejný problém s přáním všeho dobrého všem bytostem. Vůbec necítí, že by to přání šlo od srdce. Nějak ovšem začít musíme. Kdo nic nezkusí, nic neudělá. Nejde o dokonalost, ale o snahu a dobrou motivaci. Děláš to pro sebe, ale aspoň na intelektuální úrovni víš, že bytosti od sebe nejsou odděleny a že vše, co děláš pro sebe s tímto vědomím, děláš vždy i pro ostatní prostě proto, že to ani jinak dělat nejde, když bytosti nejsou odděleny. A časem to budeš nejen teoreticky vědět, ale budeš to i vnímat a prožívat. Nic nehodnoť a používej ty metody takovým neosobním, technologickým způsobem. V této fázi je to lepší přístup, než sám sebe užírat, že to neprožíváš upřímně. Každý buddha si tím prošel.

Úplně v klidu. Nečetl jsem, že by Buddha zakazoval komukoliv meditovat a pracovat s myslí. To, jak sami sebe vidíme a prožíváme, jak prožíváme svou sexualitu a identitu jsou jen obrázky, které se v mysli objevují. A v buddhismu nejde o obrázky v mysli, ale o mysl jako celek. Buddha tedy naopak doporučoval pracovat s myslí všem, kdo na to mají.